V nekonečném, třpytivém světě Digitálního archivu bylo vše na svém místě. Informace proudily v uspořádaných říčkách světla, složky se tyčily jako úhledné mrakodrapy a každý, i ten nejmenší kousek dat, přesně věděl, kam patří.
Tedy, skoro každý.
Uprostřed tohoto dokonalého pořádku poletoval malý, trochu rozmazaný a velmi zmatený Datový skřítek. Jmenoval se Chybička. Nevěděl, odkud přišel, ani kam má jít. A tak jen tak bloudil a kde se objevil, tam vznikl drobný, veselý chaos.
„MŇAU!“ zařval najednou obrovský Tyrannosaurus Rex z obrázku ve složce „Dávní ještěři“. Na hlavě měl místo šupin narůžovo namalovanou mašličku.
„Chybičko!“ zahřměl hluboký hlas. Zpoza rohu se vynořila vysoká, hranatá postava zářící přísným modrým světlem. Byl to Antivirový strážce, ochránce pořádku. Jeho úkolem bylo najít všechna data, která se nechovala podle pravidel.
Chybička strachy poskočil a ztratil ještě kousek ze své barvy. Rychle se prosmýkl pod nohama strážce a letěl, co mu jeho neuspořádané bity stačily. Musel se skrýt!
Vletěl do první otevřené složky, kterou spatřil. Nápis na ní hlásal: „Skladby pro smyčce“. Uvnitř bylo vše utkané ze zvuků a melodií. Vzduchem se vlnily noty jako elegantní stužky a znějící tóny vytvářely nádherné, barevné vzory.
„Tady mě určitě nenajde,“ vydechl si Chybička a pokusil se splynout s jednou dlouhou melodií, kterou hrálo violoncello. Ale jakkoli se snažil, neuměl udržet rytmus. Jeho přítomnost způsobila, že violoncello místo hlubokého, uklidňujícího tónu najednou vydalo hlasité „KVA-KVA-KVAK!“
Ostatní nástroje zmlkly. Housle se zvědavě naklonily. „Kdo to tu hraje žabí koncert?“ zeptala se jedna z nich.
Chybička zčervenal. Tedy, pokusil se zčervenat, ale výsledkem byla jen fialovo-žlutá skvrna. Rychle vyletěl ven, dřív než někdo zavolá strážce.
Jeho další úkryt byla složka s názvem „Galerie krajinek“. Tady bylo vše klidné a nehybné. Obrazy tichých jezer, vysokých hor a zelených luk visely v prostoru jako zmrzlé okamžiky. Chybička se rozhodl schovat v obraze klidné vodní hladiny.
„Tady se ani nehnu,“ zašeptal si a vklouzl do malby. Snažil se být tichý jako rybka, ale jeho nervózní energie byla silnější. Najednou se na dokonale hladké hladině jezera udělaly vlnky. A potom ještě jedna. A najednou celé jezero na obraze čeřilo vodu, jako by do něj někdo házel kamínky.
„Hej! Přestaň mi vlnit vodu! Plašíš mi labutě!“ ozval se mrzutě štětec, který obraz namaloval a teď odpočíval v rohu.
Chybička znovu utekl. Cítil se velmi nešťastně. Nikam nepatřil. V hudbě byl falešný, v obrazech příliš živý. Kam se jen má podít?
Vtom spatřil tichou a nenápadnou složku „Textové dokumenty“. Vešel dovnitř. Vítejte v království písmen. Všude kolem byly nekonečné řádky úhledně seřazených slov. Věty tvořily dlouhé, rovné cesty a odstavce byly jako malá, uspořádaná městečka.
„Možná tady,“ doufal Chybička a zkusil se vměstnat do jedné věty.
Věta zněla: „Slunce svítí a ptáčci zpívají.“
Jenže jakmile se jí Chybička dotkl, písmenka se přeházela. Najednou na monitoru stálo: „Slunce zpívá a ptáčci svítí.“
„Ach ne!“ zoufal si. Právě tehdy si všiml, že na konci popletené věty něco bliká. Byl to malý, tenký a trpělivý znak. Blik, blik.
„Kdo jsi?“ zeptal se Chybička.
„Já jsem Kurzor,“ představil se blikající znak. „A kdo jsi ty? Vypadáš jako… no, jako pěkný zmatek.“
„Jmenuji se Chybička,“ smutně odvětil skřítek. „A nevím, kam patřím. Všude všechno jen pokazím.“
Kurzor chápavě zablikal. „Nekazíš. Jen jsi jiný. A zdá se, že nemáš své místo. Počkej, podívám se na tvůj kód.“ Kurzor se přiblížil k Chybičkovi a jemně ho proskenoval svým blikajícím světlem. „Zajímavé. Velmi zajímavé. Nejsi chyba. Ty jsi… otázka.“
„Otázka?“ divil se Chybička.
„Přesně tak. Tvůj úkol není být v hotové větě nebo v hotové písničce. Víš, existuje jedno speciální místo. Jmenuje se Dílna pro tvůrce. Tam se nevytvářejí hotové věci. Tam se jen zkouší a staví něco úplně nového.“
V dálce se opět ozval dunivý hlas Antivirového strážce. „Našel jsem stopu datové anomálie! Směr: Textové dokumenty!“
„Rychle!“ řekl Kurzor. „Ukážu ti cestu. Strážci nejsou zlí, jen chrání pořádek. Ale ty do jejich světa pravidel nepatříš. Ty patříš tam, kde se pravidla teprve tvoří!“
Kurzor a Chybička se vydali na cestu. Proletěli přes tabulkové procesory, kde se Chybička skoro ztratil v bludišti čísel, a vyhnuli se složce s hrami, kde by ho určitě chytili. Kurzor mu cestou vysvětloval.
„Vidíš? Každý program má své příkazy. Když stiskneš ‚A‘, napíše se ‚A‘. Když chceš modrou barvu, musíš použít kód pro modrou. Všechno má svou logiku. Ale co když chceš vyzkoušet, jestli program zvládne něco nečekaného? Například, co když mu někdo zadá, aby nakreslil hranatý kruh?“
Chybička se zasmál. „To je směšné! To se přece nedá.“
„Přesně! A právě na to jsou v Dílně takoví, jako jsi ty,“ vysvětlil Kurzor a ukázal na velké, duhově se měnící dveře s nápisem „DÍLNA PRO TVŮRCE – VSTUP NA VLASTNÍ RIZIKO ZÁBAVY“.
Vešli dovnitř. Ten svět byl úplně jiný. Vypadal jako obrovské hřiště. Všude byly nedokončené stavby z kódu, hromady barevných příkazů, které ještě nikdo nepoužil, a programátoři, velcí tvůrci, tady testovali své nápady.
Jeden z tvůrců právě stavěl nový program na kreslení. „Potřebuji zjistit, jestli můj program nespadne, když mu někdo zadá chaotický vstup,“ řekl si pro sebe.
V tu chvíli k němu přiletěl Chybička. Zvědavě se dotkl prázdného plátna. A bác! Místo jedné čáry nakreslil najednou deset čar všech barev, které se kroutily jako špagety. Potom přidal pár zelených čtverců a tři fialové trojúhelníky, které zpívaly.
Program se zatřásl, ale nespadl. Zvládl to!
Tvůrce se usmál. „Perfektní! Přesně tohle jsem potřeboval. Malý, kreativní chaos!“
Chybička se rozzářil. Poprvé v životě neudělal chybu. Udělal přesně to, co měl. Našel své místo. Jeho úkolem nebylo zapadnout do hotového světa, ale pomáhat stavět nové.
Ve dveřích se objevili Antiviroví strážci. Když spatřili Chybičku, jak vesele testuje nové programy, pochopili. Jeden z nich zvedl ruku a přátelsky mu zamával. Už ho nebudou honit.
A tak Chybička konečně našel svůj domov. V Dílně pro tvůrce každý den pomáhal stavět úžasné nové věci. A pochopil, že i když se někdy cítíme jako chyba, možná jen hledáme to správné místo, kde naše jedinečnost může zazářit.
A kdoví? Možná i v tobě dříme takový malý, zvědavý skřítek, který se nemůže dočkat, až bude moct něco nového postavit a vyzkoušet.