Leo se jednoho rána probudil a slunce už zvědavě nakukovalo oknem jeho pokoje. Rychle se oblékl, vyčistil si zuby a běžel ven na dvůr, kde na něj čekala měkká, zelená tráva ještě vlhká od ranní rosy. Udělal pár kroků a najednou se zastavil. U nohou se mu táhl dlouhatánský, tmavý kamarád. Byl to jeho stín, ale dnes byl jakýsi jiný. Byl obrovský!
„Jé! Podívejte se na mě, jsem velikán!“ zasmál se Leo a natáhl ruce. Jeho stínový obr udělal totéž. Leo poskočil a obr poskočil s ním. Začali se spolu honit po dvoře. Leo utíkal, co mu síly stačily, ale dlouhý stín byl stále u něj, jako by byl přilepený na jeho patách. Tančil s ním, mával mu a natahoval se daleko, daleko, až k plotu zahrady.
„Jsi nejdelší stín na světě!“ křičel Leo vesele a snažil se ho přeskočit. Nešlo to. Vždy, když skočil, jeho stín skočil také.
Po chvíli ho maminka zavolala na snídani. Když snědl teplé lívance s džemem a vrátil se ven, něco se změnilo. Podíval se na zem a zamračil se. Jeho stínový kamarád byl pryč. Tedy, ne úplně pryč, ale byl mnohem, mnohem menší. Byl to jen takový malý flek pod jeho nohama.
„Haló? Kam ses schoval?“ zeptal se Leo a díval se kolem sebe. „Už si nechceš hrát na obra?“
Najednou se zpod jeho tenisek ozval tichý, šeptavý hlas. „Ale chci. Jen jsem se trochu scvrkl.“
Leo překvapeně couvl. „Ty umíš mluvit?“
„Samozřejmě,“ zašeptal stín. „Většinou jen poslouchám, ale zdálo se mi, že potřebuješ vysvětlení.“
Leo si sedl na trávu a zblízka se podíval na malý tmavý tvar pod sebou. „Proč jsi tak malý? Ráno jsi byl obrovský. Unavil ses z toho běhání?“
Stín se zachechtal, což znělo jako jemné šustění listí. „Já se nikdy neunavím. Moje velikost nezávisí na mně, ale na naší velké lampě na obloze.“
„Lampě?“ divil se Leo a podíval se nahoru. Na obloze zářilo jen slunce. „Myslíš Slunce?“
„Přesně tak,“ odpověděl stín. „Představ si Slunce jako obrovskou baterku. Když je ráno nízko nad zemí, svítí na tebe z boku. Proto jsem tak dlouhý a natažený. Jako když si večer v pokoji svítíš baterkou na ruku a na zdi se objeví velká příšera.“
Leo přikývl. To už zkoušel. Byla to zábava.
„Ale teď,“ pokračoval stín, „je skoro poledne. Slunce je skoro přesně nad tvojí hlavou. Svítí na tebe shora, a tak jsem nejkratší, jaký jen umím být. Schovávam se přímo pod tebou.“
„Aha!“ vyhrkl Leo. „Takže až bude Slunce zase nízko, budeš opět dlouhý?“
„Přesně tak! Večer, až bude Slunce zapadat na druhé straně, opět se natáhnu do dálky, jen na opačnou stranu než ráno,“ vysvětlil stín. „Můžeme to spolu odsledovat, jestli chceš. Můžeme se stát hodináři!“
„Hodináři?“ Leovy oči se rozzářily. „Jak?“
„Jednoduše. Vezmi si nějaký rovný klacík a zapíchni ho tady do země,“ navedl ho stín.
Leo popoběhl k jabloni a našel pod ní pěkný rovný klacík. Zapíchl ho do měkké hlíny uprostřed trávníku. Klacík okamžitě vrhl krátký stín.
„Výborně,“ pochválil ho stín. „Teď si vezmi malý bílý kamínek a polož ho přesně tam, kde končí stín toho klacíku.“
Leo našel hladký bílý kamínek a položil ho na konec krátkého stínu. „Hotovo. A co teď?“
„Teď budeme čekat a pozorovat. Vždy, když přijdeš ven, podíváme se, kam se stín posunul a jak je dlouhý. Můžeme si tak vytvořit naše vlastní sluneční hodiny!“
Leo byl nadšený. Každou chvíli odbíhal od svých hraček a kontroloval klacík. Po nějaké době si všiml, že se stín opravdu posouvá a pomalu se prodlužuje. Položil tam další kamínek, tentokrát šedý.
Když se blížil večer a slunce klesalo k obzoru, zbarvené do oranžova a do růžova, Leo opět přiběhl k jejich hodinám. Stín klacíku byl teď dlouhý, skoro jako ten jeho ráno. Ukazoval přesně na opačnou stranu.
„Podívej! Měl jsi pravdu!“ zvolal nadšeně. „Zase je dlouhý!“
„Vidíš?“ ozval se jeho vlastní stín, který se mu opět táhl za zády jako věrný společník. „A teď se podívej na naše kamínky. Vytvořili jsme si takový malý časový oblouk. Víme, kdy bylo poledne – tam, kde je bílý kamínek a nejkratší stín.“
Leo si klekl a prstem přejel po dráze, kterou kamínky vyznačily. „Takže zítra, až bude stín klacíku opět u bílého kamínku, budu vědět, že je čas na oběd?“
„Přesně tak! Budeš umět předpovídat čas jen podle slunce a stínu. Aniž by ses podíval na hodiny v kuchyni,“ zašeptal stín hrdě.
Leo se usmál. Už to nebyl jen jeho stín. Byl to jeho kamarád, jeho partner v objevování a jeho tajný učitel. Zvedl ruku a zamával. Jeho dlouhý večerní stín mu zamával zpátky.
„Skvělé, teď víme, jak na to!“ řekl Leo. „Zítra si nastavíme budík podle stínu!“
Druhý den ráno hned po snídani kontroloval svůj klacík. Stín byl ještě stále dlouhý. Hrál si na zahradě, stavěl si bunkr z dek, ale stále jedním okem sledoval, jak se stín pomaloučku zkracuje a putuje směrem k bílému kamínku. Když se k němu přiblížil a byl už téměř úplně krátký, Leo vběhl do domu.
„Maminko! Už je skoro oběd, viď?“ zvolal vítězoslavně.
Maminka se překvapeně podívala na hodiny na stěně. „Máš pravdu, zlatíčko. Za chviličku bude. Jak jsi to věděl?“
Leo se jen tajemně usmál. „Mám své metody,“ řekl a mrkl na svůj malý, téměř neviditelný stín, který se mu schovával pod nohama. Spolu objevili jedno z nejstarších tajemství na světě. A byla to ta nejlepší hra, jakou kdy hráli.
A co vy, děti? Zkusíte si při nejbližší procházce všimnout, jak dlouhý je váš stín? Možná i vy zjistíte, kolik je hodin, jen s pomocí slunce.