Filip a Zuzka nebyly jen tak ledajaké ponožky. Filip měl na sobě veselé modré proužky a snil o tom, že jednou obuje kosmonauta. Zuzka byla celá žlutá s malými bílými puntíky a toužila prozkoumat nejhlubší zákoutí zahrady. A právě dnes se jí sen splnil!
„Jé, podívej se na mě!“ smál se Filip, když se vytáhl z boty. Byl celý flekatý od trávy a hlíny. „Vypadám jako mapa neznámého ostrova!“
Zuzka se vedle něj schoulila do klubíčka. „A já jsem jako dalmatin, jen hnědý,“ zachichotala se. Byla plná malých teček od bláta poté, co skočila rovnou do louže.
Právě tehdy se nad nimi objevila velká ruka a obě ponožky zvedla. „Konec dobrodružství,“ povzdechl si Filip. „Čeká nás velký bublající postrach.“
Za chvíli letěly vzduchem a přistály v tmavém, kulatém prostoru s malými dírkami. Dveře se za nimi s cvaknutím zavřely. Byly v pračce.
„Já se trochu bojím,“ zašeptala Zuzka a přitulila se k Filipovi. „Všichni říkají, že je to tu jako na kolotoči v bouři.“
„Neboj se, spolu to zvládneme!“ povzbudil ji Filip, i když i jemu srdíčko bilo o trochu rychleji. „Možná je to tajná mise!“
Najednou se ozvalo tiché „pšššt“. Ve tmě se něco zalesklo. Nebyla to hvězda, ani světluška. Byl to starý, moudře vypadající knoflík s vyrytým vzorem kotvy.
„Vítejte, malí průzkumníci,“ promluvil hlubokým, klidným hlasem. „Jmenuji se Knoflík Vševěd. Vidím, že jste tu poprvé.“
„My... my jsme si jen hráli,“ vyhrkl Filip. „A teď jsme uvězněni!“
Knoflík se zasmál tak, až se celý zatřásl. „Uvězněni? Ale kdepak! Jste na začátku největšího čisticího dobrodružství! Tohle není postrach, tohle je náš velký kamarád, buben. A já vám ukážu, jak to celé funguje.“
V tu chvíli se buben jemně pohnul. Z dírek v jeho stěnách začala proudit voda. Nejdřív jen málo, potom víc a víc.
„Brrr, to je sprcha!“ vykřikla Zuzka, ale nebyla studená. Byla příjemně teplá.
„To je první fáze,“ vysvětloval Knoflík Vševěd. „Stroj je velmi chytrý. Dává nám přesně tolik vody, kolik potřebuje. Ani o kapku víc, abychom jí neplýtvali. Šetrnost je důležitá!“
Najednou se shora začal sypat bílý voňavý prášek. Rozpouštěl se ve vodě a ta začala jemně pěnit.
„Co je to za kouzelný sníh?“ divil se Filip.
„To je prací prášek,“ řekl Knoflík. „A v něm jsou miliony malinkých pomocníků. Představte si, že každý ten pomocník má dvě ruce. Jedna ruka miluje vodu a drží se jí jako klíště. Ale ta druhá ruka... ta přímo nesnáší vodu a hledá něco jiného, čeho by se chytila. A víte, co to je?“
Filip a Zuzka zavrtěli hlavičkami.
„Špína!“ zvolal Knoflík vítězoslavně. „Všechny ty vaše fleky od trávy a bláta. Pomocníci se jednou rukou chytí špíny a druhou se drží vody. A když se buben začne točit, voda je i se špínou odnese pryč.“
A opravdu! Buben se začal pomalu otáčet. Jednou doprava, jednou doleva. Filip a Zuzka se kutáleli jako v hebké peřině z bublinek. Cítily, jak jim ty neviditelné ručičky jemně drhnou vlákna a odnášejí hlínu a zelené fleky.
„Aha! Můj hnědý flek je pryč!“ zajásala Zuzka.
„A moje trávová mapa zmizela!“ přidal se Filip. „Tohle není strašidelné, tohle je zábava!“
Voda najednou zmizela, odtekla pryč i s pomocníky a veškerou špínou. Potom natekla nová, úplně čistá.
„A co teď?“ zeptala se Zuzka.
„Teď se pořádně opláchneme, aby na nás nezůstal ani jeden pomocník,“ vysvětlil Knoflík. Po krátkém máchání čistá voda opět odtekla. Ponožky byly mokré a těžké.
„Jak se teď usušíme? Budeme tu takhle mokří navěky?“ strachoval se Filip.
„Přichází moje nejoblíbenější část!“ zachechtal se Knoflík Vševěd. „Držte se, začíná velký kolotoč! Jmenuje se to odstředivka.“
Buben se začal točit. Nejdřív pomalu, pak rychleji a rychleji, až se točil tak prudce, že to Filipa a Zuzku přitisklo na stěnu bubnu. Cítily, jak z nich síla kolotoče vytlačuje všechnu vodu ven skrze malé dírky. Vrrrrrrrr!
„Jupííí!“ křičel Filip. „Letím rychleji než raketa!“
Za chvíli se kolotoč zpomalil a úplně zastavil. Dvířka se s cvaknutím otevřela a dovnitř proniklo světlo. Filip a Zuzka leželi vedle sebe, zářivě čistí a voňaví. Už nebyly těžké od vody, jen příjemně vlhké.
„Děkujeme, pane Knoflíku!“ řekla Zuzka. „Už se pračky nikdy nebudeme bát.“
„Teď už víme, že je to náš kamarád, který nám pomáhá být zase čistí,“ dodal Filip. „A víme i, proč tolik pění a proč se tak rychle točí!“
Knoflík Vševěd na ně pyšně mrknul. „Správně. A nezapomeňte, co jste se naučili o šetření vodou. Pračka ji šetří za vás, ale vy můžete pomoci jinde.“
Když je velká ruka opět vyndávala ven, Filip se ještě otočil a zakřičel: „Slibujeme!“
Později, když visely na sušáku a vyhřívaly se na sluníčku, zeptala se Zuzka: „Filipe, jak můžeme šetřit vodou my?“
Filip chvíli přemýšlel. „Například tak, že příště řekneme naší malé paničce, aby do pračky nehodila jen nás dva, ale aby počkala, až bude mít víc špinavých věcí. Plný buben znamená jedno praní místo tří!“
„To je skvělý nápad!“ souhlasila Zuzka. „Ušetříme vodu, elektřinu i ty šikovné malé pomocníky z prášku.“
Dívaly se na zahradu a už se těšily na další dobrodružství. A věděly, že i když se znovu zašpiní, velký bublající kamarád je s pomocí milionů pomocníčků a jednoho rychlého kolotoče vždycky rád přivítá.
A co vy, děti? Všimli jste si někdy, jak se tvoří pěna, když si myjete ruce mýdlem? Je to velmi podobné jako v pračce! Zkuste si to s pomocí rodičů vyzkoušet. Napusťte si do misky trochu vody, přidejte kapku mýdla a zamíchejte. Co se stane? Vznikne spousta bublinek! A pamatujte, každá kapka vody je důležitá. Když si budete čistit zuby, zkuste si vodu napustit do kelímku a nenechat ji téct zbytečně. I malá ponožka ví, že šetřit se vyplatí.