V teplé, parou zastřené koupelně to vonělo mýdlem a smíchem. Malý Míšek seděl ve vaně plné pěny a foukal do dlaně. Právě tehdy, z jednoho jeho veselého fouknutí, se zrodila ona. Bublinka.
Nebyla to jen tak obyčejná bublina. Hned jak se oddělila od ostatní pěny, pocítila, jaká je výjimečná. Její tenká, průhledná stěna se ve světle koupelnové lampy zaleskla všemi barvami duhy. Chvíli se vznášela, tančila v teplém vzduchu a prohlížela si svůj nový svět.
„Ach, jak jsem kulatá!" pomyslela si a s úžasem zkoumala svůj dokonalý tvar. Cítila, jak ji po celém obvodu drží pohromadě neviditelná, ale pevná síla. Jako by měla vlastní pružnou kůži, která jí nedovolila rozpadnout se. Byla to její malá záhada a její velká síla zároveň.
Zvědavě se rozhlédla po koupelně. Viděla velkého Míška, který šplouchal vodu, žlutou kačičku, která se houpala na vlnkách, i poličku s bílými ručníky, které vypadaly jako měkké obláčky. Ale pak zahlédla své poslání. Kousek od stropu se jen tak vznášelo drobné, šedé zrnko. Bylo to Prášek Šedivák, zatoulaný kousek nepořádku, který unikl večernímu úklidu.
Bublinka hned věděla, co má dělat. Nebyla tu jen na ozdobu. Její mýdlová podstata jí šeptala, že jejím úkolem je chytat právě taková zrnka a pomáhat udržet svět čistý.
„Vydávám se na lov!" zašeptala si odhodlaně a nechala se unášet jemným proudem vzduchu směrem k němu.
Cesta nebyla snadná. Hned na začátku ji málem ohrozil ostrý roh poličky. „Pozor!" zapištěla v duchu. Cítila, jak se její jemná duhová stěna napíná. Kdyby se ho dotkla, byla by praskla a bylo by po ní. Naštěstí Míšek ve vaně mávl rukou a vytvořil malý větřík, který ji bezpečně odnesl o kousek dál.
Vydechla si, ačkoli neměla plíce. Znovu nabrala směr k Prášku Šedivákovi. Ten si ji zvědavě prohlížel. Ještě nikdy neviděl nic tak lesklého a barevného.
Bublinka se vznášela dál a obdivovala, jak se světlo láme na jejím povrchu. Když prolétala pod lampou, její barvy byly ještě jasnější. Červená, žlutá, zelená, modrá... tančily a splývaly jako v nejkrásnějším obrázku. „To bílé světlo se ve mně rozpadá na všechny barvy," uvědomila si s úžasem. „Jsem vlastně chodící duha!"
Její radost však málem přerušila další překážka. Plula příliš nízko a blížila se k froté ručníku, který visel na háčku. Ručník byl suchý. Pro Bublinku to byla nebezpečná poušť. Jeho drsná a suchá vlákna by okamžitě protrhla její vlhkou stěnu.
Opět ji zachránil nečekaný pomocník. Pára, která stoupala z horké vody ve vaně, ji zvedla o kousek výš, pryč od nebezpečí. Bublinka se vděčně zakolísala a letěla dál.
Konečně se dostala blízko ke svému cíli. Prášek Šedivák se na ni díval svými drobnými, neviditelnými očky. Netušil, jaké má Bublinka úmysly.
„Ahoj, krásko," zašeptal si pro sebe. „Ještě nikdy jsem nic tak pěkného neviděl."
Bublinka se přiblížila úplně tiše a pomalu. Napřáhla svou kulatou, mýdlovou náruč a lehce se dotkla zrnka prachu. Prášek Šedivák se ani nenaděl a najednou byl uvnitř. Její lepkavá, ale jemná stěna ho bezpečně obalila a uvěznila ve svém nitru.
Mise byla splněna!
Bublinka teď nebyla sama. V jejím středu se vznášelo malé šedé zrnko. Cítila se o trochu těžší, ale velmi hrdá. Ukázala celému světu, tedy aspoň celé koupelně, že i ta nejmenší mýdlová bublina má důležitou práci.
Její let se pomalu končil. Síly, které ji držely pohromadě, slábly. Snášela se pomalu k zemi. Už se nebála. Svůj úkol splnila. Jemně přistála na mokré dlaždičce u vany. Nevydala hlasný zvuk, nepraskla v panice. Jen se tiše a pokojně spojila s kapkou vody, která tam na ni čekala.
Zůstalo po ní jen malé mokré místečko a v něm uvězněný Prášek Šedivák, který už nemohl létat po koupelně.
A možná, až se budete příště koupat, i vy si všimnete si malé duhové bublinky na její krátké, ale důležité cestě za čistotou.