Bělouš a Bílá: Záchranná mise v království prstu - Peťko rozprávkár

V růžovoučkém království prstu bylo obvykle všechno v nejlepším pořádku.
Červená řečiště, plná pilných červených krvinek, proudila sem a tam a roznášela všechno potřebné.
Stěny z růžové měkké tkáně byly pevné a hladké.
O všechen ten klid a pořádek se starali dva nejlepší kamarádi – Běloš a Běla.
Nebyli to bojovníci s meči, ale spíše takoví rytíři čistoty.
Vždy, když se někde objevilo smítko nebo nějaký nepořádek, hned byli na místě a všechno uklidili.
„Podívej, Bělo, tady je všechno hezky čisté,“ řekl Běloš a spokojeně se usmál.
Měl tvar malé, měkké kuličky a uměl se protáhnout i těmi nejužšími cestičkami.
„Ano, dnes je tu opravdu klid,“ přitakala Běla, která byla stejně kulatá a pilná.
Právě kontrolovala, zda jsou všechny stěny království pevné.
Najednou se však celé království zatřáslo.
BUM!
Ozvalo se shora a země pod nimi se zachvěla.
Červená řečiště se zavlnila a několik červených krvinek se překvapeně skulilo stranou.
„Co to bylo?“ zeptal se Běloš a rozhlížel se na všechny strany.
„Nevím, ale přišlo to od střechy našeho království,“ zamyslela se Běla a ukázala směrem k povrchu kůže.
„Pojďme se tam podívat!“
Opatrně pluli růžovými chodbičkami nahoru.
Čím byli blíže, tím více cítili podivné píchání a tlak.
Všechno kolem bylo neklidné a stěny se nervózně chvěly.
A pak ho uviděli.
Obrovský, tmavý a špičatý cizinec trčel ze stropu a sahal hluboko do jejich království.
Byl dřevěný, drsný a vypadal velmi zmateně.
„Pomoc… Kde to jsem?“ zašuštil cizinec slabým, dřevěným hlasem.
Byla to tříska, která se nešťastnou náhodou zapíchla do prstu malého chlapce Jakuba při hře na zahradě.
Běloš se odvážně přiblížil.
„Kdo jsi a co tu děláš? Všechno tu dráždíš a plašíš!“
Tříska si smutně povzdechla.
„Já nechci nikomu ubližovat. Hrála jsem si na stromě a najednou jsem letěla vzduchem. Teď jsem se tu zasekla a nevím, jak se dostat ven.“
Běla si třísku chvíli prohlížela.
Viděla její ostré hrany, které při každém pohybu píchaly do jemných stěn království.
„Nemůžeme ji tu nechat. Způsobuje nám bolest a nepořádek.“
„Máš pravdu,“ souhlasil Běloš.
„Zkusím ji vytlačit!“ Napnul všechny síly a zapřel se do třísky.
Ale ta se ani nehnula. Byla příliš velká a pevně zaseknutá.
„Au! To bolí!“ vykřikla tříska a Běloš odskočil.
„Tudy cesta nevede,“ řekla Běla přemýšlivě.
„Síla tady nepomůže. Musíme na to jít s rozumem. Co kdybychom ji nezkoušeli tlačit, ale… obalit?“
Běloš se na ni překvapeně podíval.
„Obalit? Jako dárek?“
„Přesně tak!“ usmála se Běla.
„Když ji celou obalíme našimi měkkými těly, její ostré hrany už nebudou nikoho píchat. A pak ji budeme moci všichni spolu jemně posouvat směrem ven.“
Byl to skvělý nápad! Ale dva byli na tak velkou třísku málo.

„Zavolám naše kamarády!“ rozhodl Běloš a rychle zavolal o pomoc do celého království. Netrvalo dlouho a z červených řečišť začaly přicházet desítky dalších bílých krvinek, jejich kamarádů a pomocníků. Běla jim rychle vysvětlila svůj plán: „Spojíme se a vytvoříme kolem té smutné třísky měkký polštář. Potom ji společnými silami pomaličku posuneme nahoru, dokud nevyklouzne ven.“
Všem se ten nápad líbil. Postavily se do řady a na Bělin povel se začaly opatrně přikládat k třísce. Jedna po druhé ji obalovaly, dokud z ní nevytvořily jednu velkou, bílou a měkkou kouli. Tříska uvnitř přestala píchat. Cítila se bezpečně a v teple. „Děkuji vám,“ zašeptala vděčně. „A teď všichni spolu, jemně a pomalu, tlačíme nahoru!“ zavelela Běla. Malé bílé krvinky se zhluboka nadechly a začaly jako jeden tým tlačit. Pomaličku, milimetr po milimetru, se jim dařilo posouvat obalenou třísku směrem k povrchu. V ten samý moment si malý Jakub, který si hrál v pokoji, všiml na prstě malého červeného kopečku s bílou tečkou uprostřed. „Mami, podívej, ta tříska asi chce jít ven!“ zavolal. Jeho maminka přišla, jemně stiskla kůži kolem kopečku a… puk! Tříska, obalená v bílém polštářku od statečných krvinek, konečně vyšla ven. V království prstu zavládla obrovská radost. Běloš, Běla a všichni jejich kamarádi si unaveně, ale šťastně vydechli. Píchavé stěny se začaly uklidňovat a hojit a červená řečiště opět klidně proudila. „Dokázali jsme to!“ zvolal Běloš. „Ne silou, ale spoluprací a dobrým nápadem!“
Běla se usmála. „Každý problém má své řešení. Jen je třeba na něj přijít.“ A tak se rytíři čistoty opět pustili do své práce, hrdí na to, jak společně ochránili své malé růžové království.